publicita
dobrovolnik.net | Zdravotnictví

Do zdravotnictví se dobrovolnictví dostávalo postupně, výrazněji od roku 2000, kdy se již dá hovořit o systematické pomoci. V různých zdravotních zařízeních lůžkového charakteru, ale i v terénu na tzv. sociálně zdravotním pomezí, se dnes můžete setkat s mnoha dobrovolníky. Ti pomáhají zejména lidem s různými typy zdravotního postižení. Dobrovolníci pomáhají pacientům s některými aktivitami, které by sami nemohli provádět, snaží se je zapojit do běžného života. Dobrovolníci tak zajišťují určité pojítko mezi sociální a zdravotní oblastí.

Reálné zkušenosti s dobrovolnickými programy má dnes většina státních i nestátních zařízení v ČR (velké krajské či fakultní nemocnice i menší a městské nemocnice). V nemocnicích se zapojením dobrovolníků většinou zvýšila kvalita péče o pacienta. Realizace dobrovolnického programu je jednou z možností, jak napomoci aktivizaci pacienta a jeho psychické podpoře, a zároveň nenavyšovat objem práce zaměstnanců nemocnic. To přispívá nejenom k vyšší efektivitě práce, ale také k celkové spokojenosti pacientů i zaměstnanců v nemocnicích. Zdravotnická zařízení mohou spolupracovat přímo s nestátními neziskovými organizacemi, které budou dobrovolnický program realizovat, nebo si mohou celý proces řídit sama. U dobrovolníků je činnost v nemocnicích trvale oblíbená, objevují se na běžných dětských i dospělých odděleních v akutní péči, u dlouhodobě nemocných, ale také v hospicích.

Nejčastěji však dobrovolníci působí na dětských odděleních nemocnic a odděleních následné péče.  Právě dobrovolník pomůže pacientům nejenom zaplnit volný čas (přichystá jim různé aktivity – hry, hádanky, cvičení, výtvarné činnosti, čte jim knížky, s dětmi si může hrát přímo na lůžku nebo opakovat školní učivo) a vytrhnout je tak z nemocničního stereotypu, ale může je také doprovázet na vyšetření, povídat si s nimi o jejich pocitech a být jim celkově oporou.

U pacientů, kteří pobývají v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, je kromě lékařské a ošetřovatelské péče potřebná také rehabilitace. Po propuštění z tohoto typu zařízení se pacienti vracejí do svého domácího prostředí či jiných sociálních zařízení. V léčebně se tak pacient musí naučit soběstačnosti, která mu umožní začlenění do osobního, sociálního i pracovního života. U pacientů by proto měly být procvičovány motorické i rozumové schopnosti.

V těchto typech zařízení dobrovolníci potkávají klienty, kteří procházejí složitým obdobím svého života. Před časem to byl ještě člověk, který se postaral nejenom sám o sebe, ale i svoji rodinu, pracoval, měl své zájmy. Najednou se ocitl v situaci, kdy je kvůli své bezmocnosti odkázán na pomoc druhých, cítí se provinile, nadbytečně a nechce být svému okolí přítěží. Před dobrovolníkem tak vyvstává otázka, jak s klientem komunikovat, jak vzbudit jeho důvěru, aby jej klient přijmul a spolupracoval. Klientovi většinou pomůže si i jen tak povídat, dobrovolník naslouchá a může klientovi nabídnout i další aktivity – číst mu, dělat s ním ruční práce, zpívat si s ním, nebo s ním jít na procházku. Jakákoliv aktivita, která klienta zaměstná a je smysluplná, je důležitá. Každá návštěva, která se klientovi věnuje, je významná.

Ve všech typech zdravotnických zařízení mohou dobrovolníci dle svých znalostí a dovedností realizovat i činnosti přispívající k rehabilitaci a nácviku soběstačnosti pacientů – trénování paměti, podpůrná rehabilitační nebo logopedická cvičení, zpívání nebo recitace jako rehabilitace řeči po mozkové příhodě.


Specifickou, velmi oblíbenou, aktivitou jak u pacientů, tak u personálu i dobrovolníků samotných je canisterapie jako dobrovolnická činnost, tj. léčebný kontakt psa a člověka.


Dobrovolníci by se měli v nemocnicích řídit třemi principy:

  • Dobrovolník se zaměřuje na to, co pacient může dělat – nepotřebuje znát jeho diagnózu.
  • Dobrovolník by měl s pacientem prožívat přítomnost – být s ním v každém okamžiku své návštěvy.
  • Dobrovolník by měl být motivován psychickou pohodou pacienta, nikoliv výsledky jeho léčby.